Historie města

Litoměřice

Litoměřice (německy Leitmeritz) jsou město na soutoku Labe a Ohře v severních Čechách na západním okraji Polabské nížiny (dříve oblíbené označení "zlatý pruh země české") v okrese Litoměřice v Ústeckém kraji. Litoměřicko je pro svou úrodnou polohu známé také jako Zahrada Čech. Celková rozloha města činí celkem 17,99 km², ve městě žije přibližně 23 tisíc obyvatel.

Litoměřice náleží mezi nejstarší česká města. Vznik města ale předcházela existence raně středověkého přemyslovského správního hradu a jeho aglomerace. Toto hradiště se nalézalo na Dómském pahorku jihovýchodně od jádra středověkého města. Bylo rozděleno na vlastní hrad a předhradí, jehož část byla kolem roku 1057 vyhrazena pro kapitulu při kostele sv. Štěpána v místě, kde se nyní nachází barokní katedrála sv. Štěpána. Zakládací listinu litoměřické kapituly vydal v roce 1057 kníže Spytihněv II.

Vznik tohoto královského města spadá mezi roky 1219 a 1228 (nelze zpřesnit). V letech 1257–1421 se ve městě nacházel křižovnický klášter. Královské město si od 13. do 17. století udrželo dominantní postavení mezi městy celé severní poloviny Čech. Důkazem je množství práv a privilegií, jimiž je různí čeští panovníci, včetně Karla IV., obdařili. Nejzávažnější bylo právo skladu a právo mílové, jimiž se mohlo pyšnit opravdu jen málo českých měst. Právo skladu znamenalo, že každý obchodník, který plul po Labi (např. do Pirny či Drážďan), musel své zboží v Litoměřicích vyložit a tři dny na zdejším trhu nabízet. Teprve potom mohl ve své cestě pokračovat. Stávalo se velmi často, že tak jeho cesta v Litoměřicích skončila. V oněch dobách Litoměřice byly jedním z nejdůležitějších říčních přístavů na Labi. Právo mílové měla na severu Čech pouze tři města, mimo Litoměřic ještě Žatec a Most. V okruhu jedné české míle nesměla být provozována výdělečná činnost (řemeslo, hospoda apod.), kterou provozovali měšťané. Velikost české míle kolísala, mívala až 10,5 kilometrů.

Od roku 1852 mělo město status okresního města. Až do roku 2002, kdy byly okresní úřady zrušeny, zde sídlil okresní úřad. Dnes jsou Litoměřice obcí s rozšířenou působností.

Litoměřice bývaly také, spolu s nedalekým Terezínem, významným vojenským městem. Ve městě se nachází hned dvoje velké kasárny. Po roce 2000 byla armádou prakticky opuštěna. Pro oba objekty litoměřické obecní zastupitelstvo hledá (2007) nové společenské a hospodářské uplatnění.

Z novodobých dějin města jistě stojí za zmínku velká katastrofální povodeň v srpnu roku 2002, která výrazně postihla (tak jako většinu obcí a měst ležících při řece Labi) především celou dolní část města a která zcela znemožnila jinak velmi silný silniční provoz přes řeku, neboť došlo k zaplavení čtvrti Želetice na levém břehu Labe.

V roce 1537 postihl Litoměřice rozsáhlý požár, který poškodil část vnitřního města včetně radnice.

Během třicetileté války byly Litoměřice opakovaně obsazovány vojsky. V letech 1639–1640 a 1643–1648 město sloužilo jako opěrný a zásobovací bod švédské armády, což vedlo k výraznému hospodářskému a populačnímu úpadku města. Po skončení války bylo v Litoměřicích a na předměstí obyvatelných pouze 93 z celkových 597 domů, přičemž 317 domů bylo zcela zničeno.

V roce 1655 se město stalo centrem nově zřízené litoměřické diecéze.

Město v 16. a 17. století opakovaně zasahovaly morové epidemie. Po skončení morové epidemie z roku 1680 byl na Mírovém náměstí vztyčen barokní morový sloup.

Převážně české Litoměřice zažily po porážce stavovského povstání (1620) příliv německého etnika, v menší míře také italského. Přesto byla čeština stále hlavním jazykem, a to až do tereziánských a josefínských reforem (od roku 1739 pronikla němčina do městských knih, od roku 1775 byla němčina vyučovacím jazykem městské školy).

Během sedmileté války byly Litoměřice roku 1757 obsazeny pruskou armádou. V souvislosti s pohybem vojsk se ve městě objevily epidemie. V roce 1845 postihly Litoměřice ničivé povodně na Labi, které způsobily rozsáhlé škody na majetku ve městě i jeho okolí.

Karel Hynek Mácha přišel do Litoměřic v druhé polovině září 1836, aby si zajistil na doporučení přítele Aloise Pravoslava Trojana místo advokátního koncipienta u advokáta Josefa Filipa Durase. Na toto místo nastoupil 29. září, podle jiných pramenů 1. října. Bydlel v pronájmu v domě čp. 177 na Janských schodech, který patřil ševci Franzi Lorenzovi. V domě byla kromě obuvnického krámu vinárna. Máchův byt byl v prvním patře a skládal se z předsíně a dvou pokojíků. V Litoměřicích kolem 20. října Mácha onemocněl, ale již 23. se účastnil hašení požáru. Nemoc se vrátila na začátku listopadu, 5. se Máchovi přitížilo a 6. listopadu 1836 zemřel. Pohřben byl v Litoměřicích 8. listopadu, v den, kdy se měl oženit s Eleonorou Šomkovou. Pohřbu se účastnil básníkův bratr Michal Mácha.

Po vyhlášení československé nezávislosti se Litoměřice připojily k nově vzniklému státnímu útvaru Německé Čechy. Litoměřice byly posledním městem Deutschböhmen, které se vzdalo invazním československým armádám až 27. prosince 1918.

Do konce druhé světové války převažovalo taktéž především obyvatelstvo německé národnosti. Po Mnichovu proto nespadaly pod Protektorát Čechy a Morava, ale patřily do Sudet, které byly přičleněny k Hitlerově Velkoněmecké říši.

Blízký vrch Radobýl je mimo jiné také proslulý tím, že z něj prý vůbec naposledy utíkal český básník Karel Hynek Mácha, když spatřil hořící stodoly v Litoměřicích. Pomáhal hasit. Poté smrtelně onemocněl. Mylně se uvádí, že během druhé světové války, byla pod jeho povrchem nacisty vybudována rozsáhlá podzemní továrna Richard není tomu tak. Radobýl je vyvřelý čedičový suk a podobná stavba by zde nebyla možná. Podzemní továrnu Richard budovali nacisté v zabraném hlubinném vápencovém dole pod nedalekým vrchem Bídnice. Pro účely výstavby podzemní továrny Richard nacisté v Litoměřicích zřídili největší koncentrační tábor na území dnešní České republiky s krematoriem. Táborem prošlo 18 tisíc vězňů mnoha národnostní, z nichž 4500 v táboře zahynulo. Továrnu, jež měla stejně jako důl tři části Richard I. Richard II. a Richard III. však Němci stihli zprovoznit jen v části dolu Richard I. kde vyráběli součástky k tankovým motorům. Zajímavostí je, že koncentrační tábor nebyl osvobozen sovětskými vojsky jako Litoměřice ale, že jej velitel tábora již ráno 5. května 1945 rozpustil. Osvobození vězni bohužel zanesli do přilehlých Litoměřic nákazu tyfu, který v táboře řádil.

Po konci druhé světové války 10. května 1945 byly Litoměřice bombardovány sovětským letectvem, které se snažilo zničením mostu přes Labe zamezit ustupující německé armádě dostat se do amerického zajetí. Bombardování most nepoškodilo, bylo však poničeno přibližně 10 domů v Dlouhé ulici a v okolí kina Beseda (momentálně posilovna). Bomby zničily také budovu gymnázia v Jezuitské ulici, na kterém učil češtinu Josef Jungmann v letech 1799–1815 (připomíná to pamětní deska na domu č. 20).

Převážná část dnešního českého obyvatelstva se do města přistěhovala, podobně jako jinam do Sudet, až po poválečném vysídlení obyvatelstva německé národnosti. Do prázdných domů po německých rodinách přicházeli noví čeští obyvatelé z vnitrozemí, repatrianti a volyňští Češi.

V Litoměřické katedrále se 16. dubna 1974 konalo poslední rozloučení se sídelním biskupem Štěpánem kardinálem Trochtou, jehož se zúčastnil také Krakovský arcibiskup Karol Wojtyla (pozdější Svatý Otec papež Jan Pavel II.).